Rozhovor?

Přání jsou víc kolem nás než uvnitř...

ale možná je přání jen

milosrdná příprava na to

co nás čeká

přání je předtucha (možná)

Letí šíp Savanou

a s ním letí srdce

Malování pro mě začalo být důležité, když mi bylo asi deset let a zmizelo mi z týdenní rutiny. Přestěhovali jsme se z Brna do belgického Waterloo a skončil program odpoledních zájmových kroužků. Ty vystřídala mezinárodní škola, kde jsem zpočátku jen hleděla na lidi a věci ve třídě od půl deváté do půl čtvrté každý všední den. O víkendech jsem doma ve sklepě bezradně omalovávala obrázky z Pijoanových Dějin umění na slepované čtvrtky, protože jsem slyšela, že dítě se výtvarně vyvíjí jen do puberty a bála se, že zakrním. Brala jsem to spíš jako povinnost než radost, ale zřejmě to bylo důležité rozhodnutí.

V létě mě pak máma přihlásila na plenér pořádaný bývalými pedagogy z brněnské ZUŠ. Zacházelo se s námi téměř jako s dospělými, alespoň tak mi to dnes připadá. Poprvé jsem se setkala s plenérovou malbou; žádné organizované hry, jen jednou týdně možnost výletu do Bransouze na koupaliště. V krajině se stojanem jsem se cítila výjimečně dobře, takový ten stvořitelský pocit z pohledu dítěte, ke kterému se ráda v duchu vracím. Malovalo se dopoledne, odpoledne a dobrovolně ještě večer, vlastně pořád, což bylo nové, vyčerpávající i fascinující zároveň.

Vybavuji si několik magických okamžiků spojených s onou krajinou Číchova poblíž Třebíče, kam jsem se pak na plenéry po další léta vracela. Když jsem třeba jednou šla ověšená stojanem z kopce, zjevila se mi má budoucnost a tajuplné byly i různé noční výlety do krajiny. Například jsme se šly jednou s kamarádkou s ostatními o půlnoci koupat, jenomže se něco dotklo naší hrdosti, a tak jsme se chtěly vrátit. U lesa nás ale zastavila tma. Stály jsme vedle sebe mlčky jako dva sloupy a pokořeně čekaly na ostatní. Nikdy nezapomenu na ten pocit. Ze vzteku to přešlo v procítění nějaké spřízněnosti ženského osudu, ironie sebe samých, zjištění, že stát s blízkou duší ve tmě je mnohem silnější než všechny křivdy.

Umění mi připadalo lákavé a něčím samozřejmé. Dotýkalo se lidských osudů v jejich tajemnosti jako příslib vnitřního dobrodružství. Vedly mě ale tímto směrem i prostší důvody. Přicházela jsem ze školy v cizině, na gymnázium jsem nebyla připravena. Nabízela se tedy brněnská Střední škola uměleckých řemesel, o které jsem slýchala už na plenérech. Pak už jsem dalším studiem vlastně jen pokračovala v započaté cestě. Na přijímačky jsem asi jako jediná přiletěla letadlem. Jelikož zbytek rodiny ještě zůstával v Německu, bydlela jsem zpočátku s babičkou. To znamenalo opět pocit osamění, který se (alespoň mně) přirozeně opakuje s každou změnou v životě. Člověk pak z této kukly vyletí jako někdo jiný, a tento rituál přetrvává navzdory všem životním rolím a okolnostem.

Když si vzpomenu na období střední školy, přepadá mě trochu úzkost z té přemíry nových možností spolu s neschopností vybrat si a soustředit se. Měla jsem pocit, že musím nějak ukázat, kým jsem a co ve mně je, ale vůbec jsem nevěděla, co by to teda mělo být. Pak to vrcholilo přijímačkami na AVU, kdy člověk cítí, že vytvořit hezkou kresbu je málo, protože jde o nějakou totální sebeprezentaci, ale to ho paralyzuje. Byla jsem však přijata, a to do ateliéru intermédií k Milanu Knížákovi. Přestože jsem se hlásila na malbu, už při přijímačkách mě napadalo, že jsem se měla hlásit ke Knížákovi aniž bych měla racionální důvod. Takže mě už výsledek přijímaček udělal radost. Důvěřovala jsem mu. Sám mi po letech říkal, že si vzpomíná, jak jsem mu v prváku při konzultaci řekla "já vám věřím" a že to chápal jako něco významného. Řekla jsem to tehdy sice v souvislosti s tím, co mi vysvětloval, ale na tom nesejde, byla to pravda.

Hned jsme dostali zadané náročné úkoly, abychom zapomněli sami na sebe. Takový ten starý a stále fungující pedagogický princip – popřít sebe sama, abych se nestal otrokem své omezenosti. To byl rozdíl oproti střední škole. Nová byla také situace, kdy jsme pracovali ve školním ateliéru mezi ostatními, kde studenti společně žijí a prostředí se proměňuje s nepřetržitým vznikem a zánikem jejich prací. Člověk je tak stále v konfrontaci, která ho koriguje, zpočátku je to ale náročné, zvlášť pro uzavřené povahy. 

Nikdy jsem si nemyslela, že se budu cítit dobře v nějaké skupině. Možná to bylo tím, že studenty ten ateliér (jeho způsob vedení) často zbavil různých přetvářek možná jako umění vůbec. Tato proměna byla obvykle patrná zejména na stážistech a také jsem ji pocítila sama na sobě.

Měla jsem ráda zejména pondělní vedené diskuse, které představovaly něco slavnostního; připravený program, sváteční oblečení, stůl byl potažen čerstvým balicím papírem a všichni věděli, že musí přijít včas a mluvit zřetelně. Na "schůzkách" ateliéru se často debatovalo o Praze. Neznala jsem nic, a tak jsem po večerech běhala městem a snažila se to dohnat. Mám dodnes jizvu na spánku z toho, jak jsem v zápalu vášně pátrala po kubistických domech pod Vyšehradem a narazila hlavou do sloupu. Během prázdnin mezi prvním a druhým ročníkem jsem zase intenzivně začala navštěvovat Národní galerii, která byla také častým námětem diskusí. Chtěla jsem se její expozice, zní to směšně, "naučit", a tak jsem postupně procházela všechny budovy stále dokola a dělala si naivní poznámky.

Po škole jsem chvíli se spolužačkou sdílela ateliér v nádherné budově Elektrických podniků. Pak jsem také učila a začala opět studovat. V současnosti žiji opět v tom známém stavu šoku, tentokrát v Pardubicích, kam jsem se provdala a odstěhovala před třemi lety. Doktorské studium na Pedagogické fakultě UK mě přivedlo k tomu, že vedu rozhovory s umělci, což je pro mě cenné z více důvodů. Po dlouhé době také něco ucelenějšího vytvářím a nedávno jsem se vrátila z několikadenní "stáže" na Slovensku, kde zavanul starý vzácný vítr osamělého bloumání.

Samozřejmě nevím, jestli jsem umělec. Když se mě na úřadech ptají na povolání, následuje dlouhé ticho a pak ze mě pokaždé vypadne něco jiného – studentka, učitelka, vychovatelka, na mateřské dovolené. Dokonce jsem párkrát vyhrkla to slovo "umělec" a pak mi cukaly koutky, když jsem viděla, jak to úřednice vyťukává do počítače...

Souvisí umění s dospělostí?

Když se mi líbí nějaké dílo, mám vždy pocit, že je v něm přítomna dospělost, zralost, která mi přináší pocit svobody. U většiny děl mám však dojem, že mohu přesně vysledovat záměr autora, že mu, obrazně řečeno "vidím až do žaludku". U takového díla mi pak chybí tajemství, cosi na hraně, co by z něj udělalo věc, jež je existencí záhadného původu. A touto nesamostatností (nesamozřejmostí) mi to dílo vlastně připadá nezralé. Dospívání je zřejmě stále obtížnější. Je to asi tím, že se všechno zrychluje, přestože myšlení se nastavenému tempu jen těžko přizpůsobí (nedá se zrychlit, pouze omezit). Navíc život s příchodem nových komunikačních médií smyslově zchudnul a na řadu činností nám stačí jen připojení k internetu. Kdybych si chtěla v době svého dětství (20 až 30 let zpátky) třeba koupit boty, poslat dopis nebo zapsat pár poznámek, musela bych vyjít mezi lidi, sundat si botu, olíznout obálku, zanechat stopu vlastního rukopisu, ale dnes se při výkonu všech těchto činností nemusím ani pohnout. Jen zřídka děti vidí dospělé vykonávat běžné činnosti fyzicky, protože pod slovem práce, studium, nákup, se skrývá jen nečitelné zírání do "černé díry". A nakonec mizí i příležitost pozorovat druhého při běžných činnostech, a tím ho poznávat.

To nějak mění celkovou atmosféru života, což dobře ukazují filmy už z doby přelomu milénia, která byla v podstatě ještě starým světem. Nevím, jak přesně to ovlivňuje umění, ale odpojení se od svých fyzických vstupů do světa je docela zásadní věc, která zrání v nějakém ohledu zpomaluje. I umělecká díla mají blízko k naivitě, jsou často naivně angažovaná a objevuje se v nich mnoho mimoevropských, primitivistických vlivů. Možná to souvisí s touhou po nějakém novém začátku, ale spíš v tom cítím globální kulturní změnu (západ přestává určovat směr) a infantilitu, která se nám stále více vkrádá do života jako realita.

Je umění druh komunikace?

Představuji si, že člověk, jenž něco vytváří, vysílá zároveň svým konáním (k Bohu) otázku. Odpovědí je ale jen ticho. Postupně se ale z otázky stane odpověď v podobě existence něčeho, co vzniklo mimochodem, třeba obraz. Podobně to funguje i tehdy, když se na dílo díváme. S dráždivou otázkou stejně zůstaneme sami, a ona se opět proměňuje. Není to jen komunikace mezilidská, to je asi zřejmé. Když jsem pracovala jako vychovatelka v internátu, jednou jsem se kriticky vyjádřila k nějaké nástěnce. Kolegyně na to zareagovala: "Ale je to komunikace", což mě zarazilo, protože komunikace je všechno, ale není to kvalita. Dnes jakoby každá komunikace byla chápaná jako správná, i když se právě tímto předpokladem stává hluchou a vlastně zbytečnou.

Spatřujete nějakou změnu v mezilidských vztazích, která se odehrála v průběhu vašeho života?

Řekla bych, že lidé jsou dnes opatrnější a mají větší sklon k patosu a přecitlivělosti. Hrdě se hlásí k emocím, například v médiích jsou i muži ochotni prohlásit, že "brečeli", když se jim přihodila dojemná rodinná událost. Mám ovšem pocit, že je to spíš projev nějakého strachu a nedostatku normálního života s jeho hloubkou i směšností. Asi by se hodilo použít slovo kýč. K tomu máme pořád nad sebou zdvižený prst, navzájem jsme si nebezpeční zbraní v podobě nahrávacího zařízení, což způsobuje stálou autocenzuru a stylizaci. Střetů je méně, zato více přecitlivělosti na konflikt, který je vnímán jako fatální. Třeba když se podívám na uměleckou kritiku v 90. let, byla daleko tvrdší a osobnější. Mám pocit, že i politici byli zábavnější, nemluvili tolik ve frázích. A také slovní humor je dnes chabý, většinou vulgární nebo dětinský. Chybí normální střed, cosi jako řemeslo, a to i v soužití.

Nedávno jsem nostalgicky poslouchala píseň Zuzana od Davida Krause z roku 2002. Toto groteskní vyznání lásky herečce Zuzaně Norisové, jejíž celé jméno v písni zaznívá, se pohybuje na pomezí stalkingu, ale zesměšňuje především svého autora. Před dvaceti lety to byl hit, dnes by tato píseň byla odsouzena jako nemorální, nepřijatelná, přitom jmenovaná herečka text písně komentuje s humorem... Tak jako poslech této písně mě potěšila aktuální zpráva, že člen vládní delegace plácne po zadku hygieničku, která měří cestujícím v letadle teplotu, což působí jako ta nejnormálnější reakce na tuto absurdní situaci.

Jaké je současné umění?

Připadá mi, že většina uměleckých aktivit je dnes prostoupena politikou. Touha tomuto jevu porozumět je jeden z důvodů, proč jsem se začala věnovat tématu společenské změny skrze umění v disertační práci. Když se podívám na mladé umělce, kteří se objevují na výstavách významných institucí, jejich poselství jsou si velmi podobná. Téma musí být buď feministické, ekologické nebo jinak kritizující moc, či se vztahovat k menšinám a mezitím se občas objeví nějaké "neutrální" dílo (esteticky ale většinou také uniformní), aby to nepůsobilo trapně. To ale není obraz skutečnosti. Proto, když pozoruji aktivity některých hodně viditelných institucí, mám dojem, že jsem se ocitla ve virtuální bublině. Jejich témata nevycházejí ze skutečného života, nebo alespoň já v takovém světě nežiji. Ten skutečný svět je naštěstí bohatší, zjemnělejší a mnohem zajímavější.

Narodila jsem se v roce 1990, ale svobodnou náladu devadesátých let si vybavuji dobře. Období kolem roku 2000 vidím jako silvestr na Nově, ze kterého dýchala prázdnota a úzkost, ale vedle toho ještě něco upachtěně lidského. Umění bylo v té době více spontánní než o deset let později. Mám pocit, který mi i potvrzují druzí, že kolem roku 2000 vznikala díla, jež byla uvolněnější a asi i kvalitnější než později. Možná se opravdu v té době něco lámalo, pak kolem roku 2010 se začal náš svět hodně měnit, přišel strach a trendy, které dnes vybujely v kýč životního stylu.

Přirovnala byste současnost k nějakému konkrétnímu historickému období?

Je těžké představit si budoucnost. Když jsem byla dítě, bála jsem se války. Věděla jsem, že válka nastat může, ale intuitivně jsem cítila, že nenastane. Svět (nebo alespoň Evropa) na to nebyl nastaven. Už alespoň pět let mám ale opačný dojem. Racionálně si říkám, že se nic nestane, protože si nechci nic takového připustit, ale intuice mě vede k tomu, že svět je na konflikt zralý, i když stále doufám v opak. Myslím si, že to souvisí s tím, co už jsem zmínila. Lidé přestali myslet, jen podléhají různým schématům a tato uniformita generuje ploché názory, fanatismus a řešení, které vedou k nesmiřitelným konfliktům. Navíc jsme si zvykli na blahobyt. Zaujala mě v rodinné kronice zmínka o tom, jak předci seškrabovali kůru z větviček stromů, míchali ji s popelem a touto směsí nastavovali mouku, které bylo málo. Kdyby tito lidé viděli, jak žijeme s plnými lednicemi, s exotickým jídlem, které nám kurýr kdykoli přinese hotové až pod nos, asi by jim to přišlo jako velké rouhání, možná dokonce jako apokalypsa.

Existují podle vás v naší společnosti nějaká tabu?

Komplikovanost světa se stává dnešním tabu. Několik umělců na tuto mnou položenou otázku odpovědělo, že dnes je tabu přiznat, že tabu existují. To mi připadá výstižné. Tváříme se, že je vše dovoleno, ale je s námi zacházeno jako s dětmi, které je třeba vychovávat. Mluví se sice stále o respektu, ale respektu k čemu? Respektu k sexuálním menšinám ano, k lidské důstojnosti jako takové už ne. Namísto důstojnosti nastoupila tedy "péče" a "respekt", což nakonec vede spíš k omezení svobody, nikoli omezení sebe sama, které je podstatou zrání a důstojného života. A tak se asi dnes stává tabu myslet a říkat, co si člověk myslí, ale to není na světě nic nového.

Co je podle vás nejdůležitější ve výuce uměním?

Když se ohlédnu zpět, připadá mi, že základem je, aby sice měl člověk pocit opory, ale byl i trochu zmatený a naučil se v tom zmatku orientovat. To jde ale jen s vědomím jistoty, autority, která je v pozadí. Nedávno jsem vyprávěla jedné lektorce letních plenérů o plenérech, kam jsem jezdila jako dítě. Ona mi pak říká, že jejich žáci mají sice pořád organizovaný program, stále nějaké workshopy, hry, neustále mění techniky, a přitom by se jí líbil plenér přesně tak, jak ho popisuji. Rozumím jí, těžko si představit, že by takto organizovaný program chytil někoho za srdce.

Všimla jsem si, že v období začátků a dospívání byl pro řadu umělců zásadní vztah k přírodě, ke krajině, ke zvířatům. Většina začala přírodu kreslit a malovat. To je asi dobrá cesta. Také si myslím, že je dosud účinné vodit děti do galerie, ukazovat jim díla a vyprávět o nich příběhy. Pro mě bylo vždy podstatné i prostředí školy; studovat v krásné, esteticky vznešené budově, kterou jsem jednou provždy přijala za svou, člověka formuje a zavazuje. S tím souvisí i to, že by se mělo rozlišovat mezi všedním a svátečním. Na různých alternativních školách a formách výuky mi většinou vadí právě nedostatek slavnostnosti, obřadnosti reprezentované například frontální výukou, která mě od dětství na školách fascinuje. Důležitější než se může zdát je také cesta do školy či jinam za vzděláním, která člověka naladí a tvoří rámec budoucích vzpomínek.

Pokud bych měla shrnout svoji zkušenost, jsem ráda, že jsem navštěvovala několik různých typů škol. Obyčejná, běžná základka byla poučná tím, že se v ní člověk setkal s typy spolužáků, které už později ve škole nepotkal. Vzpomínám na různé sígry, také oni byli součástí společenství naší třídy, kterou člověk přijímá za vlastní. Ale s touto školou byla spojena i krásná pěší cesta brněnskou Jiráskovou ulicí kolem štukových fasád secesních domů, ke kterým jsem vzhlížela.

Od páté do deváté třídy jsem chodila na dvě mezinárodní školy v cizině. Objevovaly se v nich trendy, které se u nás rozšiřují až teď – projektová výuka, větší důraz na porozumění namísto memorování učiva, atraktivní výlety, slovní hodnocení. Chodila jsem do školy ráda, debatovali jsme, psali srovnávací eseje a básně. Učili jsme se pracovat na počítači (což znamenalo hodiny zabitého času) a setkávali se i s takovými pokrokovými názory, že není třeba, abychom znali správně gramatiku, protože tu nám stejně opraví počítač. Mimochodem "computers" byly jediné hodiny, které mi nedaly nic, přestože s počítačem v dospělosti samozřejmě pracuji. Je to asi tím, že dítě ještě nemá tu motivaci, nepotřebuje stroj. Co se týká cesty do školy, jezdili jsme se sourozenci taxíkem (ten nahrazoval školní autobus). Nikdy tedy člověk nevěděl, kdo ho poveze domů a kdo pro něj ráno přijede, cestu jsem vlastně ani neznala, což přidávalo škole pachuť permanentního strachu a nepřirozenosti.

Po prvním zmatečném roce se mi ve škole začalo líbit, ale i to pozorování, když jsem ještě ničemu nerozuměla, mělo svůj půvab (nepříjemné bylo jen to, že učitelé a žáci s nedůvěrou sledovali také mě). Každý rok se měnily třídní kolektivy, protože děti i kantoři se často stěhovali. Nebylo tedy možné navazovat na předchozí učivo, o to pevnější bývaly však vztahy mezi dětmi. Také jsem pochopila, z čeho ty projektové výuky vychází. Bylo to vlastně původně takové nouzové řešení, jak si poradit s výukou dětí z různých prostředí, které přišlo ze severní Ameriky, kde se část obyvatel frekventovaně stěhuje. Tento typ výuky byl tvůrčí, ale v dospělosti jsem ale zjistila, že mám velké mezery ve všeobecných znalostech, které už stěží zaplním.

Kladl se velký důraz na multikulturní výchovu a přátelství napříč kulturami, ale žáci ve třídách se stejně přátelily většinou s dětmi, které jim byly kulturně blíž. Například Američané tvořili partičky ještě tak s Angličany či dětmi z Jižní Afriky, Japonci a Korejci drželi spolu, Němci spolu, Indové spolu, atp. Až na výjimky, samozřejmě. Vlastně se tam ukazovalo, že to mísení kultur moc nefunguje, i když se k sobě děti chovaly přátelsky. Výtvarná výchova byla na této škole mimořádně slabá. Vzpomínám si, jak jsem zuřivě běhala muzeem a vyplňovala nějaký papír s otázkami a přitom jsem neměla ani čas se rozhlédnout. Stále se pracovalo na projektech s řadou přípravných "sketches", takže než došlo k práci samé, vyprchalo touto byrokracií veškeré nadšení a výsledky byly jen formální.

Na střední umělecké škole jsem pak zjistila, že pokud chci efektivně využít svůj čas ke studiu, nemůžu se spoléhat na to, co mi škola nabízí. Na "Šuřce" to byl kulturní šok. Toto prostředí vyžadovalo, aby se v něm člověk naučil orientovat. A zde jsem také opět začala vládnout své cestě do školy. Vždy, když jdu brněnskou Husovou ulicí, vybaví se mi, jak po ní ráno za klapání podpatků a s vlající kabelkou marně dobíhám osmou hodinu.

Jsem zpětně vděčna, že jsem studovala školy, které nebyly přípravou na žádné povolání. Během studia Akademie jsem zažila něco specifického v podobě šestileté ateliérové výuky, a to v době, kdy byla AVU normální, ještě nezatížená byrokracií. Ještě v roce 2015 jsme měli pouze papírové indexy, žádné kredity. Pamatuji si přednášky o architektuře s doc. Kotalíkem, který měl asistenta na pouštění diapozitivů a vousy jako z 19. století. Je to vlastně pár let, ale z dnešního pohledu se jedná o archaickou výuku, na kterou nelze zapomenout. Zpočátku mě tato zastaralost zarazila, nasáklá zmatkem a ambicemi mládí jsem toužila stát se úspěšnou umělkyní, což mě naštěstí brzy přešlo. Vzpomínám si, jak jsem řekla, že přece každý chce vynikat, být úspěšný, a asistent našeho ateliéru Milan Perič se mě zeptal, co je to ten úspěch. Nedokázala jsem tehdy odpovědět a ucítila, jak jsem mimo. Znamenalo to další začátek. Naštěstí právě v tom, že je umění "k ničemu", je obsažena jeho výjimečnost.

Vilma Prázná, duben 2023